Usáma bin Ládin: Ztracený mesiáš islámu?

Otázka zní: Kdo je Usáma bin Ládin? Čím je zvláštní? Čí je ta známá tvář, kterou všichni dobře znají? Něco pozoruhodného na ní je - celý život a všechny okolnosti okolo Usámy bin Ládina jsou zvláštní. Je vůbec skutečný? Jako se podivným způsobem objevil, a neblaze se představil světu, tak pak i zmizel, a my nejsme o nic moudřejší. Co byl zač? Známe ho v podstatě jen z řady videonahrávek a pár fotografií. Před rokem 2001 jej mohla řada novinářů navštívit a udělat s ním rozhovor, na následujících dvanáct let pak jakoby se vypařil a ani nejlepší armády a výzvědné služby jej nedokázaly vypátrat. Pak následuje jeho zvláštní smrt připomínající scénu z hollywoodského filmu.

Celé je to zvláštní a podezřelé. Když se podíváte na tvář muže na fotografii - kdybyste nebyli médii vytrvale přesvědčováni, co si o něm máte myslet, co máte vědět, co k němu cítit - kým by podle vás mohl být? Svým výrazem tento Arab nevypadá na sadistického zločince, spíše naopak, jako nějaký světec, nepřipadá vám? Klidně by mohl být islámským duchovním, ajatolláhem - spíš než vraha připomíná jakéhosi proroka. A mnohými muslimy je tak i vnímán. Odkud vzal tento bývalý stavební inženýr svou dokonalou znalost Koránu a takovou nebývalou duchovní autoritu po celém muslimském světě?

Tato tvář, která se neustálým opakováním vtiskla do paměti všech lidí, má pro svět určitý důležitý význam. Není to jen tak něco, co se zrovna náhodou objevilo - celá záležitost nemůže být náhodou a určitě není beze smyslu. Tvář na fotografii má určitý smysl, určitý tajemný, ukrytý význam. Představuje někoho významného. A nemám na mysli teroristu ani nic spojeného s terorismem - to je podle mne jen povrchní zdání - je to tvář osoby významné pro lidstvo. Anebo, měla být.

Americké operace na Blízkém východě začaly ve velkém v době, která jistě nebyla náhodná. Angažování CIA, Talibanu, Al-Kaidy, invaze, války a všechny tyto s tím spojené věci stejně tak nebyly bezcílné. V jednom článku jsem již psal o jiném možném výkladu kontextu konfliktu na Blízkém východě. Myšlenka toho článku má určitou logiku, celá dlouhodobá operace na Blízkém východě se zdá zapadat do tohoto schématu překonávající běžný rozum i představivost. Mocenské síly stojící za západními vojsky věděly o významu Blízkého východu v nadcházejícím čase a věděly o nadcházejícím "arabském jaru" - době velkého arabského/muslimského hnutí, náboženského povstání a počátku muslimské éry. Věděly, že mu musí zabránit.

Velká islámská revoluce roku 1979 započala přípravu na velkolepý dějinný proces, byla předehrou k obrovské islámské revoluci, která měla probudit celý muslimský svět a možná i více. Měla jej probudit a sjednotit v obrozené víře, ve válce proti Západu. Začaly se chystat velké přípravy.

Není překvapující, jak náhle a rychle se státy a národy Blízkého východu po roce 1979 obrátily k ultrafundamentalistickému islámu? Vždyť v 60. a 70. letech i země jako jsou Írán, Irák, Pákistán a Afghánistán  byly otevřené Západu, i zde se žilo "západním stylem", podobně jako v Evropě a Americe - mladí Arabové nosili americké oblečení, ženy krátké sukně, cestovali na Západ na dovolené, poslouchali americkou hudbu, která byla v módě - západní kultura byla pro celý arabský svět módním trendem a vzorem, režimy těchto zemí byly otevřené, tolerantní a vcelku liberální.

A pak, náhle - islámská revoluce - a obrat k ortodoxnímu islámu - vše se najednou nečekaně obrátilo. Co se stalo? Obratem nastává doba, kdy se objevují teroristé a první náboženko-mocenské války. Začíná éra "islámského obrození", ale také éra Talibanu, Al-Kaidy a amerických intervencí.

Kurz vývoje se změnil, otočil, a muslimský svět byl nyní připravován na velký převrat, velkou událost, boj, povstání muslimské víry - vrcholnou etapu svaté války. Významná osoba měla být zosobněním tohoto boje, jeho vůdcem, měla se objevit jako vůdce muslimů, měla je sjednotit a vést k završení islámského džihádu - muslimové byli připraveni chopit se šance pro islám stát se rozhodující silou ve světě. Vzpomeňte si na slova některých islámských vůdců a politiků té doby. Očekávání vítězství muslimské víry bylo aktuální. Íránský prezident sděloval světu, že připravuje cestu příchodu posledního proroka islámu, spasitele, který by podle muslimského vyznání měl přinést konec současného světa,  měl být obnovitelem islámu, vykladačem zákona, Koránu a pravé víry. Tato událost byla dlouho předpovídána a očekávána. Se započetím islámské revoluce od r. 1979 se zdála být zahájena tato finální etapa - doba nástupu islámu, nástupu jeho moci.

Ale nic z těchto plánů nevyšlo. Do vývoje zasáhly vnější síly a islámské státy se přiklonily k militarizaci, násilí a vzájemným bojům. Posilování víry vedlo k radikalizaci, což se bohužel projevilo ve sklonu k násilí, fundamentalismu a náboženské zaslepenosti a touze po boji. To, co mělo být duchovní obrodou, renesancí víry, co mělo vyústit v náboženství míru a tolerance, se změnilo v nástroj teroru a zabíjení. Místo očekávaného naplnění a posílení islámu se celý region ponořil do nestability, duchovního i materiálního úpadku a beznaděje. Osobu, která měla být ztělesněním duchovních ideálů muslimské víry, oblékli do šatu teroristy a atentátníka. Celé muslimské jaro tak dostalo ráz, který dnes známe, a který celý svět tak odsuzuje, který vyvolává ty nejhorší asociace.

To, že se celý proces úplně vymkl původní představě, anebo prostě došel k podobě, k jaké došel, má určitě řadu příčin, a hraje v ní roli i přítomnost Američanů a Sovětů v této oblasti. Kdyby vojska a tajné služby cizích zemí nevyvolávaly v oblasti napětí, nehrozily, nešířily zbraně, neverbovaly žoldnéře a povstalce, nepodporovaly podvratné živly - kdoví, jak by se vše vyvíjelo. Bez vnějšího vměšování by třeba islámská revoluce měla zcela jinou podobu - vycházela by možná z pokojné, optimistické a tolerantní atmosféry 70. let a spojovala by ty nejlepší tradice Východu s moderní západní kulturou a vyspělostí. Muslimové a Blízký východ mohli být  zvěstovateli nové víry - zvěstovateli tolerance a soužití těchto dvou kulurních okruhů a mohli skutečně zažít povznesení a rozkvět svých národů a nebývalou prosperitu - mohli se stát vůdčí silou ve světových změnách v pozitivním smyslu; vedeni objevivším se vůdcem, mesiášem islámského náboženství, mohli prožít svou dějinnou epochu, renesanci, a vskutku rozšířit muslimskou víru do celého světa, který by ji, naplněn údivem nad událostmi a pozitivním vyývojem v arabském světě, kde by se tvořila benevolentní, světu přátelská společnost arabských národů, mohl lépe přijmout.

Škoda, že Arabové nevyužili této dějinné příležitosti, která se nemusí opakovat, nechopili se této šance a namísto toho se nechali oklamat, svést na jinou cestu, upnuli se se k agresivitě, nacionalismu, kterými si celý svět znepřátelili, odcizili se mu, a zvolili si izolaci. Možná také neměli jinou možnost vzhledem k trvalým útokům a okupacím jejich území cizími vojsky než se bránit a použít vojenskou sílu.

Osoba bin Ládina ilustruje celý tento smutný vývoj, je jakýmsi jeho obrazem; vývoj, který skončil tak, jak skončil - muslimové prohráli svůj boj a ztratili právo na vlastní suverenitu, šanci na život v míru, svobodu a samostatnou politiku. Jistě, napomohlo tomu určitě i působení vojsk USA, SSSR a také místní vládci, kteří dali leckdy přednost svým vlastním ambicím před zájmy celého muslimstva a světa. Možná však pro nás, Evropany, zásah vojsk a války s Araby byly nakonec prospěšné - kdoví totiž, jak by se arabský proces vyvíjel bez vnější kontroly a zásahu. Sjednocení muslimové zfanatizovaní ve své víře silným vůdcem, jakým mohl docela dobře být  Usáma bin Ládin, nebo někdo podobný, by mohli být nebezpeční celému světu a jejich chování nepředvídatelné. Nabízí se zde srovnání s Německem ve 30. letech. Němci také dostali svého "mesiáše", vůdce, který svůj národ dokázal sjednotit ale také zfanatizovat, přivedl jej k určité obrodě ale také chuti po moci a světovládě. Ovšem světovládě na úkor, a proti celému světu, čemuž bylo naštěstí zabráněno. V případě Blízkého východu se, myslím, sbíraly síly pro něco podobného, v arabském provedení. Již jen náhlá a silná fanatizace lidí v této oblasti tomu napovídá. Můžeme jen teoretizovat nad tím, kam až by události zašly, kdyby jim byl ponechán volný průchod, a jaké by měly důsledky. Třetí světová válka a použití jaderných zbraní by byly asi pravděpodobným vyústěním.

Arabský proces a jeho vůdčí osoba však vůbec nemusely mít takovou násilnou formu a tak dramatický kontext. Mohly být zcela mírové a pozitivní. Myslím, že to, co se stalo, je výsledkem určitého zásahu a ovlivnění. Tvář, kterou všichni lidé znají a kterou všichni proklínají, měla patřit někomu jinému, někomu, kdo mohl změnit svět k lepšímu, kdo se mohl zapsat do dějin úplně jinak. Jeho podoba však byla ukradena, jeho osoba zneužita, tvář, která měla patřit osobě, která měla lidem přinést mír a pokoj, přitom byla využita jako symbol zla. Je to ironie? Je to určitým způsobem tragédie. Zdá se, že zase jednou zvítězila lež a nenávist nad tím dobrým a dala průchod násilí, nenávisti, nedůvěře a odcizení. Následky se budou dlouho a těžko hojit. Arabové budou čelit nelehkým dobám hledání vlastní identity. Jejich víra bude prožívat krizi. Možná budou dále čekat na svého spasitele a zachránce, ale ten již nepřijde, tak jako Židé ztratili svou šanci a nyní marně čekají na svou chvíli, která ale nenastane.

Myslím, že každý národ dostane, když si zaslouží, jednou za čas šanci, dějinnou příležitost, příležitost dosáhnout velkých cílů, až po ty nejvyšší, splnit svou národní úlohu. Bohužel historie ukazuje téměř samá selhání. Kdy jen dostaneme rozum a dokážeme využít to, na co jsme dlouho čekali? Necháme se zase oklamat?

Nechme již Usámu, ať již existoval, či ne, ať již byl kýmkoliv a čímkoliv, nechme jej v pokoji a pochopme, že jsme to částečně my sami, kdo jsme jej vytvořili, že je určitým naším obrazem a zrcadlem našeho světa, ve kterém žijeme. Nemá význam jej obžalovávat, vinit, když vlastně ani nevíme pořádně, kdo byl zač, co skutečně spáchal, jaké byly jeho úmysly, o co se snažil, čeho chtěl dosáhnout. Ani to, kdo a jak vlastně zaútočil na americké mrakodrapy nevíme jistě, neznáme všechny okolnosti událostí a vývoje na Blízkém východě a důvody angažování se Západu v tomto regionu. Je zde příliš mnoho neznámých, abychom mohli někoho odsoudit a mohli si být jisti tím, že my známe pravdu. Jak už to bývá - pravda je obvykle příliš neuvěřitelná, aby jí někdo věřil, tak si raději vymýšlíme příběhy, které se nám zdají důvěryhodnější.

Jedno je ale jisté, Usáma bin Ládin, respektive onen člověk na fotografii, určitě nebyl obyčejný člověk, a zcela jistě nebyl jen tím, jak je prezentován - je toho zde víc. Možná se nás někdo snaží přesvědčit, že není. Není to tak, že jsme byli o něco okradeni? Někdo vzal tuto podobu, tolik významnou pro lidstvo, a dal ji - tomu nejhoršímu zločinci planety, resp. udělali z něj nejhoršího zločince planety. Ironie? Vše může mít i druhou stránku.

Kdyby se Usáma bin Ládin dostal k neomezené moci, vyhlásil by svatou válku celému světu a hlavně Americe a Izraeli, možná by přitom zaútočil jadernými zbraněmi, což by vedlo k strašlivé apokalypse. Americká preventivní invaze do oblasti by byla z tohoto pohledu rozumnou a jedinou možností na záchranu sebe i světa. Zabránění Usámovi v uchopení moci nás možná všechny zachránilo. Díky rozbití moci arabských států nakonec nedošlo k rozhoření se skutečné světové války, jako tomu bylo třeba v případě nacistického Německa. Vlastně to mohlo být prozíravé. Pokud by to tak bylo, byli jsme ušetřeni armagedonu. Skon Ládina byl okamžitě následován pády vlád a revolucemi v islámských zemích, kde došlo ke svržení místních struktur moci. Zabitím Usámy Amerika udolala a porazila snahy a plány o islámskou světovládu. Velké islámské pozdvižení bylo definitivně zažehnáno.