Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pontifikát Jana Pavla II. a jeho ekumenické snahy

18. 02. 2015 9:55:19
Papež Jan Pavel II. byl bezesporu, ať už máme vztah ke katolické církvi jakýkoliv, významnou a vlivnou osobností minulého století. Vlastním jménem Karol Wojtyla, se pod novým jménem ujal úřadu hlavy církve a nesmazatelně přispěl k událostem světového dění. Jedna stránka z jeho rozsáhlé činnosti, kterou se tato práce zabývá, jsou jeho snahy o sblížení církví a mezináboženský dialog. Významem této aktivity ze strany Jana Pavla II. bylo bezprecedentní sblížení různých, do té doby často znepřátelených náboženských směrů, a navázání přátelské komunikace mezi nimi. Nepochybně tím napomohl míru a sblížení všech lidí, tak jak si za svého pontifikátu přál.

Jeho odkazu v oblasti ekumenismu se dnes i po jeho odchodu věnuje například Centrum Jana Pavla II. pro mezináboženský dialog, sídlící v Římě, jehož cílem a programem je "budování mostů mezi křesťany, židy a ostatními náboženskými tradicemi poskytováním nové generace náboženských vůdců s pochopením a odkazem mezináboženským otázkám a aktivit."

Zvolení polského biskupa bylo pro mnohé překvapivé a s napětím bylo očekáváno, co nového přinese. Velmi brzy se ukázal jako charismatický a sympatický na jedné straně, na druhé silný, aktivní a odvážný v šíření křesťanského poselství. Mezi jeho hlavními prioritami bylo navázání dialogu s církvemi a náboženstvími světa, což vyjádřil hned při svém zvolení:

"Věc ekumenismu je nyní v centru zájmu a žádá moudrého přístupu. Nesmíme se k ní stavět mlčky. Chceme dál pokračovat touto šťastně započatou cestou a podporovat vše, co pomáhá odstraňovat překážky. Přejeme si, abychom spojenými silami konečně dospěli k vytoužené jednotě."

Jan Pavel II. mohl hovořit o pokračování, neboť první malé kroky již byly učiněny jeho předchůdci, papežem Janem XXIII. a Pavlem VI. Papež Jan XXIII. učinil významný krok k mezináboženskému dialogu svoláním Ekumenického vatikánského koncilu, v pořadí druhého, jehož závěry a dokumenty, zejména deklarace "Nostra aetate", položily mosty k cestě k jednotě církví. Druhý papež, který měl podobný sen o přátelském dialogu všech náboženství světa, založil Sekretariát pro nekřesťany při Vatikánu, jejž později Jan Pavel II. přeměnil na Radu pro mezináboženský dialog, a umožnil tak pozdější navázání mezináboženských kontaktů.

Papež Jan Pavel II. všech předčil všechny tyto snahy v nevídané míře a ke svému závazku - naplnění závěrů Druhého ekumenického vatikánského koncilu - se postavil neočekávaně aktivně a horlivě. Své odhodlání v této věci vyjádřil například ve své encyklice Ut unun sint ("Ať jsme jako jeden"), kde v úvodu píše: " Ať jsme jako jeden! Volání po křesťanské jednotě učiněné Druhým vatikánským koncilem s takovým velkým zaujetím nachází ohlas v srdcích věřících, zvláště, jak se blíží rok 2000, rok, který budou slavit křesťané jako posvátné Jubileum ("Milostivé léto"), připomenutí narození Syna Božího, který se stal člověkem, aby spasil lidstvo." Odvolává se mnohokrát na své předchůdce - Jana XXIII. a Pavla VI., zejména na jeho encykliku Ecclesiam suam, a na závěry Druhého vatikánského koncilu. Dialog považuje za důležitou součást apoštolského stolce a za součást křesťanské nauky. Papež hovoří o přicházejícím miléniu jako o velké příležitosti k přiblížení křesťanských církví až do jediného společenství a vyzývá všechny křesťany ke společné modlitbě. Modlitbu považuje za "duši ekumenické obnovy", za prostředek k prohlubování vzájemného přátelství, a také za "základ a podporu všeho, co Koncil označuje za dialog."

Hlavní událostí ekumenických snah Jana Pavla II. bylo svolání Mezináboženského setkání představitelů církví v Assisi 27. října 1986. Při této neobyčejně odvážné až kontroverzní události se sešlo asi 160 náboženských představitelů včetně židů, muslimů, hinduistů, buddhistů, sikhů, zoroastrijců, ale i animistů, indiánů a představitelů pohanských náboženství. Všichni byli sezváni, aby se v jeden den společně postili a modlil za světový mír. Mezi zúčastněnými byl např. Dalajláma, papežův blízký přítel. Toto setkání bylo úspěšné a průlomové. V dalších letech na něj bylo navazováno a tato setkání byla opakována celkem ještě čtyřikrát. Zvláštní atmosféra, v níž se nesla a nesou, jsou někdy označována jako "duch Assisi". Kardinál Etchegaray popisuje význam prvního setkání v Assisi, které dalo vzniknout tomuto termínu: "Assisi způsobilo, že Církev učinila obrovský krok směrem k nekřesťanským náboženstvím, která se nám do té doby zdála žít na jiné planetě, navzdory učením Pavla VI. (jeho první encykliky Ecclesiam suam) a Druhého vatikánského koncilu (Dekalarace Nostra aetate). Setkání, nebo lépe střet náboženství je bezesporu jednou z největších výzev naší doby, ještě významnější než dialog s ateismem."

Bezesporu je to osoba Jana Pavla II., které se svou iniciativou a velkým množstvím úsilí zasadila o ustavení této tradice a dokázala svou autoritou k jednomu stolu posadit natolik různorodé představitele církví.

Následovala další setkání v letech 1993, 1994 - která byla vzhledem k tehdejší situaci zaměřena hlavně na modlitbu za urovnání válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii - a poslední za papežova života, v roce 2002. Toto čtvrté setkání se

konalo 24. ledna a Jan Pavel II. opět sezval světové církve k podpoření záměru o dosažení světového míru a modlitbě za něj. Tentokrát se zúčastnilo dokonce 2500 lidí zastupujících 12 hlavních náboženství světa. Mezi nimi byli Bartoloměj I., ekumenický patriarcha, Ignác IV., řecký patriarcha, patriarchové z Moskvy, Srbska, Bulharska a další. Program se konal v kostelech a na náměstích Assisi a skládal se z pozdravů jednotlivých vyslanců církví, jejich proslovů, pak modlitby, kde se každý z nich modlil svým způsobem podle svých zvyklostí. Úspěšné setkání završilo společné prohlášení a slib všech zúčastněných, že budou usilovat o mír a že nedovolí, aby náboženství byla zdrojem rozporů a nepřátelství vedoucí ke konfliktům. Též se shodli, že budou podporovat další dialog. Optimistický duch setkání se nesl v závěrečných slovech Jana Pavla II.: "Ve jménu Boha, ať každé náboženství přináší na Zemi Spravedlnost a Mír, Odpuštění a Život, Lásku!"

V nedávné době, v roce 2011, podobné setkání pořádal i následující papež Benedikt XVI, které mělo připomenout 25. výročí historického setkání v Assisi z roku 1986, mělo se pořádat formou pouti a opět v něm měli zaznít společné modlitby a prosby za mír a součástí také byla chvíle pro tichou meditaci. Duch Assisi tedy prostupuje mezináboženský dialog i po smrti Jana Pavla II.

Samozřejmě tyto ekumenické snahy vyvolaly i hlasy kritiky, i mezi některými blízkými papeže a mezi mnoha knězi. Nepřekonatelné pro ně byly zejména společné modlitby s pohany a jejich návštěvy v křesťanských kostelech. Kritikům připadalo, že katolická církev v zájmu ekumenismu ustupuje ze své pravé víry. Pro Jana Pavla II. to však neplatilo, neboť v samém centru jeho ekumenických snah byl vždy Ježíš Kristus. I když svolával k dialogu různé církve, zůstával věren jedinečnosti katolické církve a poslání Ježíše Krista.

Mezináboženský dialog vždy představuje určitý problém - dilema mezi snahou o kompromis, nalezení společného, ustoupení ve prospěch ekumenismu - a zachování si vlastní identity, víry a náboženství, aniž by byly oslabeny. Také nemůže být výzvou k přestoupení ostatních na katolickou víru. Papež Jan Pavel II. měl tento nelehký úkol zachovat si vlastní integritu a přitom vyjít vstříc

ostatním, aniž by prováděl misijní činnost a snažil se je získat pro katolickou víru. Ne, pro Jana Pavla II. bylo cílem umožnit různým náboženstvím žít vedle sebe v harmonii a míru, rozumět si, spolupracovat ve prospěch lidstva a přitom svobodně vyznávat svou pravdu. Na setkání v Assisi v roce 1986 v projevu k církevním zůstupcům hovořil:

"Skutečnost, že jsme se zde dnes sešli, neznamená, že se snažíme mezi sebou najít náboženskou shodu, nebo vyjednávat o přesvědčení své víry. Ani to neznamená, že náboženství mohou být usmířena ve společném závazku v nějakém světském projektu, který by jim byl nadřazený. Není to ani ústupek k

relativizaci náboženské víry, protože každá lidská bytost musí upřímně následovat své pravé svědomí s úmyslem nalézt a následovat pravdu. Naše setkání spočívají pouze v tom - a v tom je skutečný význam pro národy současné doby - že ve velké bitvě za mír lidstvo, ve vší své rozmanitosti, musí čerpat ze

svých nejhlubších a nejvíce oživujících zdrojů, kde se utváří jeho vědomí a na kterém je založena morální činnost všech lidí."

Celá tato setkání se měla nést v takovém duchu, aby byla pro všechny přijatelná, a nečinila žádnému vyznání násilí, aby byl nucen přestupovat své zvyklosti. Náboženství tak byla v jeden den spolu na jednom místě, sjednocena vznešeným záměrem, a přitom navzájem oddělená, jak vyjádřil i Jan Pavel II během onoho setkání:

"Půjdeme odtud všichni na oddělená místa modlitby. Každé náboženství bude mít čas a příležitost vyjádřit se svým tradičním rituálem. Z těchto oddělených míst modliteb půjdeme v tichosti k dolnímu Náměstí Svatého Františka. Jakmile se shromáždíme na náměstí, každé náboženství bude moci představit svou vlastní modlitbu, jedno po druhém." Bylo to tedy uskutečnění jakési "jednoty v různorodosti", se zachováním maximální svobody každého.

Zvláštní péči a zájem mezi ostatními věnoval Jan Pavel II. židům a muslimům. K oběma abrahamovským náboženstvím cítil niterný vztah a zároveň určitou vinu za to, jak se k nim v minulosti chovala křesťanská církev. Zvláště vůči židům projevoval náklonnost a velkou lítost nad historickým nepřátelstvím těchto náboženství.

Papež učinil významná prohlášení, když za církev vyslovil tuto lítost nad událostmi historických dějin a vztahu církve vůči židům. To zahrnovalo pogromy, holokaust a antisemitismus všeho druhu. Papež se židům veřejně omluvil za všechna učiněná příkoří, stejně tak jako se za svého dlouhého pontifikátu omluvil téměř všem, kdo se kdy v dějinách dostal pod útlak církve. Omluvil se také, mimo jiné, africkým otrokům, ženám, protestantům a obětem inkvizice. I to výrazně pomohlo k překonání bariér z minulosti a nalezení cesty k dialogu a usmíření, k ekumenismu. V roce 1986 navštívil jako první papež v historii židovskou synagogu a nazval v této souvislosti židy "staršími bratry" a také "přáteli a bratry". Prosadil, aby Vatikán a Izrael navázaly diplomatické snahy a zasazoval se o zmírnění napětí mezi židy a muslimy. Jako výraz úcty k židovským kořenům křesťanství, navštívil v roce 2000 Jan Pavel II. Svatou zemi - Izrael a Palestinu, Jeruzalém a svatá místa, jako součást programu "Milostivého léta". Mnohokrát usiloval o setkání s rabíny. V roce 1993 se jeho přání splnilo, když se sešel s vrchním rabínem Aškenazim Rabbim Jizraelem Meir Lauem ve své letní rezidenci.

Ve vztahu k židům také uctil památku obětem koncentračního táboru v Osvětimi, napsal knihu věnovanou židům a judaismu, za níž dostal ocenění, mnohokrát se modlil za židovský národ a věnoval jim řadu svých slov.

Navzdory sílícímu islámskému fundamentalismu se též snažil o hledání přátelského spolužití s druhým náboženstvím vzešlým ze židovsko-křesťanských kořenů, a tedy blízkým - islámem. Jeho cesty po muslimských krajinách nebyly vždy úspěšné, někde se setkával s odmítnutím a hořkostí, jinde byl nadšeně vítán a poctěn.

Už v roce 1985 se poprvé setkal s muslimy v Casablance na pozvání marockého krále Hassana II, kde byl uvítán 80 000 mladými věřícími. V roce 1979 zavítal do Turecka, o dva roky později na Filipíny, převážně muslimských zemí, a v r. 1994 do Bangladéše. Pak v r. 1997 do Libanonu, kde jej přivítali společně křesťané a muslimové.

Jan Pavel II. si přál, aby se křesťané, židé a muslimové sešli společně na významných biblických místech - v Betlémě, Jeruzalémě a na Sinaji - a rozvinuli přátelský dialog, což se podařilo jen částečně. Optimistický papež si také přál navštívil starosumerské město Ur v Iráku, kolébku civilizace a rodiště Abrahama, a dokonce Mekku. Ani jedno se neuskutečnilo, v roce 2000 v rámci "Milostivého léta" však nakonec podnikl náročnou cestu po Blízkém východě, kde v historickém okamžiku navštívil muslimskou mešitu.

Byl to skutečně velký a ambiciózní projekt, do něhož se papež ve svých osmdesáti letech s mladickým optimismem pustil. "Milostivé léto 2000", nebo také "Velké jubileum roku 2000", mělo sezvat zástupce tří monoteistických náboženství ve Svaté zemi a přivést je k historickému usmíření, což se ještě nikomu z jeho předchůdců nepodařilo. Papež se na tuto událost připravoval několik let a již dopředu zapracoval na očištění vztahů se židovskými věřícími. Také krátce před vytyčeným rokem svolal další mezináboženskou konferenci, tentokrát přímo ve Vatikánu, Vatikánskou konferenci o mezináboženských vztazích, ktera byla opět hojně navštívena nejrůznějšími církvemi a jejich zástupci. Bylo tam mimo jiné 14 židů a 42 muslimů, chyběla tam však řada významných rabínů. Obtížný se postupně ukázal dialog s islámem, který přeci jenom začínal mít více fundamentalistické tendence. Objevily se také neshody s pravoslavím. Ke všemu ještě panovaly obavy o papežovo zdraví a jeho síly. Přeci jenom velký projekt "Milostivého léta 2000" zahrnoval na 130 schůzek a společenských událostí a mnoho zahraničních cest. Odhady návštěvnosti oslav v Římě se pohybovaly v desítkách milionů poutníků.

Zahajovací obřad se konal samozřejmě ve Vatikánu a nesl se v duchu prosby za jednotu všech křesťanských církví. Byly tam předčítány také pravoslavné a protestantské texty. Papež sám hovořil o výjimečnosti úlohy Krista a jeho významu pro lidstvo a jeho spásu. Například hovořil těmito krásnými slovy: "Každé Milostivé léto je jako pozvání na svatební hostinu. Z různých církví a církevních komunit v celém světě spěchejme na hostinu nyní chystanou; vezměme s sebou vše to, co nás již spojuje, upírajíce se na samotného Krista, ať vzrosteme v jednotě, která je ovocem ducha."

Později uskutečnil stanovenou cestu po svatých místech Palestiny a Izraele a setkával se s rabíny a šejky. Jan Pavel II. se snažil napomoci mírovému procesu, zastavil se např. i u "Zdi nářků", uznal Jeruzalém jako svaté město a význam abrahamovského dědictví, a nakonec se dostalo i na společné setkání všech tří náboženství, které však nenaplnilo očekávání - k lítosti papeže převládly rozdíly a pocity křivdy. Přes velkou snahu a trpělivost papežovu byly výsledky skromné.

Ekumenické snahy Jana Pavla II. byly však hlavně namířeny na znovupřivedení celé křesťanské obce do ztracené jednoty. S cílem hledání jednoty křesťanů podnikl řadu cest, zejména do Turecka, kde se setkal s pravoslavnými křesťany, do Německa za evangelíky a protestanty, a Velké Británie, kde se setkal s věřícími anglikánské církve. Ve snaze o usmíření papež uznal pochybení církve v případech církví pronásledovaných reformátorů jakými byli Galileo Galilei, Jan Hus, Luther, Kalvín a další. Papež uznal chyby církve v minulosti a též to, že církevní inkvizice se dopustila mnoha chyb. Jen v roce 1995 nabídl usmíření a přátelství třem mimokatolickým křesťanským církvím: protestantům, evangelíkům a pravoslavným - s představitelem ortodoxní církve - ekumenickým patriarchou Bartolomějem I. se Jan Pavel II. sešel přímo ve Vatikánu a našli společnou řeč. Tento rok byl vskutku ve znamení usmiřování s pravoslavnou církví, vždyť v něm vyšly i čtyři katolicko-pravoslavné dokumenty pojednávající o základních teologických otázkách a dva významné texty - ekumenický "Ut unum sint" - a "Orientale lumen" - zaměřený na východní církve a pravoslavnou mystiku, oboje napsané v usmiřujícím a ekumenickém duchu. Ne všichni, zejména ruští patriarchové však byli příznivě nakloněni, a přes otevřený postoj k pravoslaví, nebyl Jan Pavel II. do Ruska za celou dobu jeho pontifikátu pozván. Navštívil však například Rumunsko a zúčastnil se tam pravoslavné mše s rumunským patriarchou. Ke sbližování s východní církví tedy postupně docházelo.

Úspěšná byla i mise ve Velké Británii, kde papež sloužil mši společně s arcibiskupem z Canterbury v místní katedrále a společně nakonec podepsali dokument o jednotě křesťanství. V té době bylo usmíření s touto od Říma odtrženou církví na dobré cestě, v dalších letech je však znovu rozdělily různé neshody.

V Německu došel ke společné řeči s evangelíky a protestanty během návštěv německých měst - Kolína, Bonnu, Mnichova a dalších, kde zúčastnění vyslovili lítost nad rozštěpením křesťanských církví a položili základy pro cestu do jednoty. Papež tuto návštěvu využil k oslovení celého německého národa a vyzýval všechny k překonání odcizení způsobeného druhou světovou válkou a rozštěpením církví v minulosti. Setkal se zde také s židy a připomněl, že spřátelení s nimi je "úkolem jeho srdce".

Shrnuto, Jan Pavel II. učinil ve jménu ekumenismu ohromný kus práce, o čemž mimo jiné vypovídá i množství cest, které vykonal a počet zemí, které navštívil. Dále počet setkání s představiteli jiných vyznání než katolického, která většinou sám inicioval. Učinil významné kroky ve vztahu ke sbližování křesťanů s buddhismem, muslimy, židy, východními a africkými náboženstvími. Jako první se odvážil velkých společných summitů vůdců světových církví a ustanovil tradici společných modliteb. Jan Pavel II. se nepochybně zasadil o sblížení všech těchto rozmanitých kultur, a pokud v budoucnu dojde k opětovnému navrácení křesťanů do jednoty, jistě bude zásluha na tomto činu přisuzována ve velké míře i ekumenickým snahám papeže Jana Pavla II. během jeho pontifikátu.

Autor: Ladislav Zelinka | středa 18.2.2015 9:55 | karma článku: 8.40 | přečteno: 389x

Další články blogera

Ladislav Zelinka

Žijme přirozeným způsobem a važme si obyčejných věcí

Často si svým jednáním, chováním a myšlením přiděláváme zbytečné problémy a život, který může být sám o sobě jednoduchý a příjemný, si všemožnými způsoby komplikujeme.

2.2.2017 v 16:30 | Karma článku: 15.67 | Přečteno: 593 | Diskuse

Ladislav Zelinka

Volby v USA nejsou jen Clintonová a Trump

Prezidentské volby v USA ještě pořádně nezačaly, předem je však prakticky jisté, kdo zvítězí. Už sto padesát let je to buď kandidát Demokratické strany nebo Republikánské strany.

19.2.2016 v 13:52 | Karma článku: 11.36 | Přečteno: 1115 | Diskuse

Ladislav Zelinka

Předpovědi pro budoucí období: Svět za dvacet let?

Jaký by mohl být svět za dvacet či padesát let? Předkládat předpovědi vývoje a budoucích trendů není příliš v módě, s tím jak se zabýváme spíše přítomností a aktuálními problémy.

27.11.2015 v 20:30 | Karma článku: 8.29 | Přečteno: 562 | Diskuse

Ladislav Zelinka

Technika nás nezachrání

Zamysleme se nad vývojem techniky, která se dostává do bodu, kdy nad námi začíná mít kontrolu a ukrajuje si stále větší díl z našeho světa a našich životů.

9.10.2015 v 12:36 | Karma článku: 7.16 | Přečteno: 348 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jaroslav Nedobitý

Odstřelovací puška Ruger 10/22 – malorážka na kontrolu “demonstrantů”

Izrael, Pásmo Gazy roku 2000 – ulice jsou opět plné demonstrujících. Takzvaná druhá intifáda je v plném proudu. Demonstrujících je stále víc a víc, hrozí násilnosti.

22.9.2017 v 15:38 | Karma článku: 8.15 | Přečteno: 281 | Diskuse

Milan Šupa

Neštěstí zvané rozum!

V nadřazení rozumu nad cit tkví ve skutečnosti všechno zlo, napáchané na této zemi! Je to také cesta ke zničení celé naší civilizace.

22.9.2017 v 15:15 | Karma článku: 3.24 | Přečteno: 89 | Diskuse

David Gruber

Má člověk v rukách mobil, nebo mobil ve svých pařátech člověka?

Kdo koho ovládá? Kdo komu poroučí? Vliv moderní komunikační techniky, internetu, mobilů na zblbnutí a snižování vzdělanosti lidí, na jejich stále větší roztěkaný neklid, se jeví čím dál zřetelněji.

22.9.2017 v 13:53 | Karma článku: 11.45 | Přečteno: 278 | Diskuse

Libuse Palkova

Jaderná elekrárna

Vyhlašuji soutěž o nejvhodnější nápis na bránu Temelínské jaderné elektrárny. Podmínkou je, aby se jednalo o titul nějaké knihy, povídky či básnické sbírky.

22.9.2017 v 13:05 | Karma článku: 9.05 | Přečteno: 353 | Diskuse

Pavel Hruban

Prorok dnešní doby

Anglický novinář a spisovatel Gilbert Keith Chesterton je znám svým jasným úsudkem a schopností přesně a vtipně popsat to, co viděl, třebaže to mnozí ještě neviděli nebo vidět nechtěli. Dnes nám jeho myšlenky nastavují zrcadlo.

22.9.2017 v 11:50 | Karma článku: 14.02 | Přečteno: 360 | Diskuse
Počet článků 26 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1001

Politolog, publicista, spisovatel a badatel na volné noze. Absolvent VŠE v Praze, obory politologie, diplomacie.

Články o společnosti, politice, vývoji ve světě, mezinárodních vztazích; odzbrojení, bezpečnost, změny ve společnosti; aktuální témata i ohlédnutí se za důležitými okamžiky historie české i světové.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.