Případ Jan Šejna

Rok 1968 byl v mnoha směrech kritickým okamžikem našich československých dějin. Byl rokem pádu starého stalinského komunistického vedení, rokem Pražského jara, sovětské invaze a začátkem okupace. Skandální aféra kolem generálmajora Šejny je určitým klíčovým momentem, který do tohoto procesu nejen zapadá, ale je přímo jeho nepostradatelnou součástí, ba středobodem. "Pražské jaro bez Šejnovy aféry by zdaleka nebylo úplné," píše K. Sieber. Přestože není až tak známa, tehdy doslova otřásla naší zemí a způsobila ohromný poprask s mezinárodní působností. Případ generála Šejny je jedním z nemnoha, jimiž se Československo zapsalo do světových dějin.

Když se v únoru 1968 náhle ocitl český generál Jan Šejna, který se ještě nedávno účastnil "projednávání nejdůležitějších celoarmádních problémů na nejvyšší úrovni",  v Itálii na americké ambasádě, kde žádal o azyl a ochranu, byli překvapeni všichni, včetně samotných Američanů. Něco takového se ještě nestalo. Československo i celý Východ byly v šoku. O pár měsíců později již byl Šejna ve Washingtonu jako odborný konzultant amerických tajných a zpravodajských služeb CIA a DIA a zapřisáhlým antikomunistou. Historikové jej označují jako "jednoho z nejvýše postavených přeběhlíků na Západ v dějinách". Jak k tomu všemu došlo?

Podle zveřejněných životopisných informací se Šejna narodil roku 1927, brzy vstoupil do KSČ a do armády, kde ho čekal rychlý kariérní postup. Zatímco v roce 1951 byl obyčejným vojákem, o tři roky později již byl kandidátem ÚV KSČ, poslancem NS a zástupcem velitele na Ministerstvu národní obrany. V roce 1956 náčelníkem sekreteriátu MNO, později vedoucí tajemník hlavního výboru KSČ na MNO. V roce 1967 se stal nejmladším generálem.

Politickým zaměřením byl komunistou stalinsticko-leninského ražení a tedy zastánce tradiční konzervativní tvrdé linie, zosobňované v jeho době "dělnickým" prezidentem Anotnínem Novotným, oddaným Moskvě a Kremlu, vládnoucím nad národem prostřednictvím totalitního režimu, s téměř diktátorskými pravomocemi. Šejna byl součástí neprůhledné mocenské struktury zahrnující prezidenta, jeho syna a vedoucí představitele politické moci a armády, kteří pevně drželi otěže nad státem. Šejna z pozice svého úřadu i díky svým schopnostem, vlivu a osobním ambicím měl přístup k významným lidem v armádě, rozvědce a nejvyšším politickým činitelům.

Jeho skutečný vliv však v mnohém překračoval jeho oficiální funkci. S tím jak v byrokratickém aparátu bujela korupce, neexistující kontrola pobízela ke kariérismu a neodpovědnosti. V ní se aparátčík Šejna, který vyrostl v prostředí politické byrokracie Ministerstva obrany, Vnitra, tajných služeb, intrik, machinací a pletichaření, cítil jako ryba ve vodě a plně využíval možnosti ovlivňování, získávání konexí, informací, postranního obohacování se, pololegálních i nelegálních praktik a různých nekalostí. Jeho záběr, jak vyplynulo z pozdějších šetření, byl rozsáhlý. Velmi dobře vycházel s prezidentovým synem, i se samotným prezidentem, kteří jej využívali ke špinavé práci a sami jej zaštiťovali. Jakožto chráněnec prezidenta Novotného užíval zvláštního postavení. "Byl pravou šedou eminencí a obávanou figurou, " uvádí se. "Mnoho věděl i na nejvyšší představitele strany a státu, a to nejen v ČSSR (hlavně v SSSR)." Jeho nadřízení mu důvěřovali, "...protože se u něj nikdy nepočítalo s kontrolami". Podle jednoho svědka byl Šejna špičkový tajný agent a nelegální aktivity provozoval, aby obstarával zdroje pro zpravodajské potřeby. Občasné hlasy, že už v Čechách byl agentem Západu, se ale nikdy nepotvrdily. Nicméně poněkud zarážející je, že před Sametovou revolucí byly všechny Šejnovy záznamy "pečlivě vymazány a skartovány". Proč?

Když prezident začal ztrácet moc a ozývaly se hlasy po obrodě, reformách, vyšetření zločinů ve straně a po změně vedení, byl Šejna jedním z jeho hlavních zastánců a odpůrců obrodných snah reformátorů. Dokonce existuje nedokázané podezření, že připravoval vojenský zásah na podporu Novotného a zatčení Dubčeka a reformátorů Pražského jara. Plány na něj možná byly skutečně vyhotoveny, avšak nebyly uskutečněny, zřejmě vzhledem k naprosté masové podpoře změn a nových politiků. Příchod Dubčeka a jím započatá vyšetřování korupce ve straně starou garnituru vyděsily, snažili se je potlačit, avšak neúspěšně - reformní komunisté si dokázali získat přízeň velké části armády a ústředního vedení a udrželi vyšetřování některých kauz, namířených proti šedým eminencím režimu, o němž celé ústředí vědělo a i národ neblaze tušil, že je zločinný a prorostlý korupcí. Ústřední figurou zde byl Šejna.

Jako první byl obviněn jeho blízký spolupracovník, podplukovník Moravec. Šejna v té době pracoval na zahlazování důkazů a zametení případu pod koberec. To se však nestalo a Moravec po nějaké době vyšetřování přiznal řadu pochybení a nezákonných činností i v souvislosti se Šejnou a dalšími osobami. Během krátké doby se v podezření ocitlo více lidí z Novotného vedení, přičemž jejich dřívější protekce byla ta tam. Najednou bylo rušno. A tisk vše zveřejňoval. Začalo jaro 1968.

Vyšetřování nabíralo na obrátkách. Někteří byli obviněni, jiní významní funkcionáři byli propuštěni nebo přemístěni. Ministr vnitra a generální prokurátor byli odvoláni. Během jara 1968 se dočkala obměny celá vláda a vedení NS. Národ a nová generace politiků nezastavitelně volali po odstranění starého vedení, odhalení rozsahu korupce ve straně a nápravě zločinů. V březnu spáchal za nejasných okolností sebevraždu generál V. Janko, nerozlučně spojený s klanem Novotného a Šejny. V dubnu se zastřelil podplukovník J. Počepický, náčelník odboru vyšetřování VB v Praze, který toho o případu Šejny věděl nejvíce. Prezident Novotný pod neustávajícím tlakem a nezvratně kompromitován 22. března odstoupil z funkce. Pražské jaro dostalo zelenou. Aureola tolik oficiálně opěvovaného režimu vzala za své, když se špína skrývající se za fasádou začala ukazovat ve své nahotě.

Šejna, jako hlavní podezřelý, plánoval útěk ze země. Měl sice poslaneckou imunitu, ta mu však byla rozhodnutím NS zrušena. Ve chvíli, kdy byl zbaven imunity a vydán k trestnímu stíhání, byl již na cestě ven. Pár dní nikdo nevěděl, kde je, až 26. února se ohlásil v Terstu v Itálii. Pak se k velkému překvapení přesunul na Západ, do USA, vydal se největšímu nepříteli socialistického bloku a komunismu a dal se naverbovat do jejich služeb. Američané byli ohromeni a nadšeni takovým "vítězstvím". Šejna jim předal množství tajných informací o vedení strany, armádě, Varšavské smlouvě i sovětských představitelích, zřejmě převezl i některé přísně tajné dokumenty. Po dlouhá léta CIA a další agentury užívaly služeb a informací Šejny, kterého si vážily jako specialisty na Československo a komunismus a štědře mu platily. ČSSR žádala a opakovaně požadovala jeho vydání na základě právně závazné mezinárodní smlouvy, ale nikdy nebylo vyhověno.

Otázka rozsahu a obsahu informací, jež Šejna vyzradil nebo mohl vyzradit byla předmětem mnoha obsáhlých vyšetřování a zpráv. Shodují se, že ze své funkce měl přístup prakticky ke všem materiálům a přísně tajným dokumentům a měl citlivé interní informace o vnitřním vedení, ČSSR, VS i SSSR. Tím se stal tento případ jedním z nejvážnějších úniků Východního bloku v dějinách.

Šejnova aféra však vzbudila i mnoho kontroverze. Mezi jeho výpověďmi byly i některé velmi fantastické, se kterými si nevěděli rady ani američtí vyšetřovatelé. Dodnes jsou předmětem sporů a jejich kontroverznost trvá. Někteří Šejnu obviňují z překrucování faktů, z fabulování skutečností, jiní přímo z úmyslných lží a dezinformace. Šejna několikrát vypovídal před americkým Kongresem. Mnohokrát podával svědectví a rozhovory, napsal knihu. Přestože jeho případ nejdřív vzbuzoval naděje na pořádnou senzaci, rozhostilo se kolem něj spíše ticho, dodnes trvající.

Jedním z jeho tvrzení je, že během Korejské války komunisté používali americké zajatce k pokusům - psychickým, biologickým i chemickým, pokusům s drogami a vymýváním mozků. Podílelo se na nich prý i Československo. To je jedno z kontroverzních prohlášení, které bylo později zpochybněno. Další tvrzení je, že na území ČSSR měly být tábory pro výcvik teroristů. Hovořil také o strategickém plánování sovětů a Kremlu a jejich plánech na ovládnutí světa, čímž v očích mnoha komunismus démonizoval, v jiných však diskreditoval sám sebe. Podle Šejny komunistické vlády organizují obchod s drogami, jejich převoz a distribuci do Evropy a USA, čehož hlavním cílem má být oslabení společenského řádu, podkopání západního systému a vyvolání revoluce s výsledkem získání nadvlády komunismu v celém světě. Drogy jsou prý důležitým nástrojem těchto plánů.

Musíme si připomenout, že tyto úvahy, poprvé vzešlé od Šejny, později byly přejaty dalšími přeběhlíky a emigranty z Ruska, kteří je rozvádějí a používají jako argumenty proti současnému ruskému režimu, proti němuž vedou z exilu informační válku. Šejnova tvrzení a jemu podobných se stala základem řady konspiračních úvah a námětem knih. Od tohoto českého zběha čerpal americký spisovatel Joseph Douglass, autor knihy Red Cocaine. Sám Šejna napsal knihu s dramatickým názvem We Will Bury You (Pohřbíme vás). Obecně se však hodnotí jako fikce, než jako faktická.

Šejna, ač zastával významnou pozici v ústředí, není brán jako důvěryhodná osoba i z dalších důvodů, z nichž hlavní je jeho kariérismus. Jeho schopnost zradit, využít a obohatit se pro vlastní prospěch je z jeho příběhu čitelná. Také jeho ideologické přesvědčení se ukázalo jako naprosto falešné, když se z politického generála, dlouholetého zastánce leninismu a člena KSČ přes den stal zapřisáhlý antikomunista a americký agent. Ještě v ČSSR provozoval různé černé obchody a rozkrádal majetek v socialistickém vlastnictví, za což byl odsouzen. Je možné, že on sám byl zapojen do krytí obchodu s drogami a zapojení Československa do něj. Byl proslulý tím, že žil bohémským životem, hodně utrácel a nadělal dluhy s na tu dobu astronomickými částkami. Jan Kalous o něm uvádí: „Šejna byl prototypem vysokého funkcionáře tehdejší komunistické strany. Neskrývaný kariérista, který tehdejší systém využíval a zneužíval ve svůj osobní prospěch.“

Nepřekvapí tedy, že tento "šmelinář", "prospěchář" a "hochštapler", jak byl některými nazván, neváhal převléknout kabát, zradit své přátele a posloužit si vybájenými polosmyšlenkami k nové, výnosné kariéře. V době napjaté studené války byly jeho informace zprvu vyvažovány zlatem a Šejna si tak vysloužil statisíce dolarů. Po nastěhování do USA si údajně otevřel restauraci nebo penzion a věnoval se podnikání, i když jasné zprávy o tom nejsou. Bohatě vyplácen federální vládou byl zřejmě až do své smrti v roce 1997.

O případu Šejny by se nepochybně dalo zmínit více, avšak uvedené shrnutí pro připomenutí této epizody snad stačí. Doporučit mohu některé z publikovaných článků uvedených v seznamu zdrojů, zejm. těch, jejichž autory jsou František Cigánek, Karel Sieber, Antonín Benčík, Prokop Tomek, Luděk Navara a Jan Gazdík, několik knih (bohužel špatně nebo vůbec ne dostupných) a podrobnou zprávu vojenské kontrarozvědky Jana Kalouse, vyhledatelnou na internetu. O stejnou záležitost se v 70. letech zajímal také známý spisovatel Ludvík Souček, přičemž panovaly pověsti, že zjistil významné informace, které snad byly uvedeny v jeho poslední knize "Tušení světla" - její rukopis však záhadně před vydáním zmizel a nebyl již nalezen. O Šejnovi se také hovoří v knize Roberta Buchara Revoluce 1989. Uvedené informace je však třeba brát s opatrností.

Závěr jedné ze zpráv říká: "Šejna se stal prototypem prospěcháře a intrikána vychovaného komunistickou stranou." Z pohledu českých dějin se jeví jako příklad selhání. Aféra s generálem Janem Šejnou však měla i jeden příznivý dopad - odhalila spojení režimu s organizovaným zločinem a pomohla odstartovat Pražské jaro 1968.

Literatura
Jan Šejna. We Will Bury You. London: Sidgwick and Jackson, 1982.
Robert Buchar. Revoluce 1989: utajené informace ze zákulisí. Praha: Brána, 2009.
Luděk Navara, Jan Gazdík. Čachry proradného generála. MF Dnes, březen 2006.
Karel Pacner. Československo ve zvláštních službách, 4. díl, 1961-1989. Praha: Themis, 2002.
Milan Macák. Dvojí tvář hazardního hráče: Jan Šejna pod drobnohledem VKR. Praha: Agentura vojenských informací a služeb, 2006.
Antonín Benčík. V chapadlech kremelské chobotnice. Praha: Mladá fronta, 2007.
Karel Sieber. Stručná biografie generála Jana Šejny. Úvodní příspěvek Karla Siebera na třetím kulatém stolu PWSV. PWSV, Vol. 2, No. 3, březen 2003. http://www.praguecoldwar.cz/sejna2.htm Jan Kalous. Generál Jan Šejna – předmět zájmu vojenské kontrarozvědky. CS-magazín, červenec 2004. http://cs-magazin.com/index.php?a=a2004071038 Joseph Douglass
Ludvík Souček