Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Alexander Dubček: Pražské jaro 1968 a Sametová revoluce

27. 10. 2014 19:27:28
Jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších československých politiků 20. století, komunistický reformátor a vůdčí osobnost Pražského jara, pronásledovaný oponent totalitního režimu Husákovy éry, ale také politik, který se významně podílel na vytváření nového demokratického státu po listopadu 1989 - tím vším, a mnohým dalším, je Alexander Dubček.

Škoda, že je Dubčekův přínos často opomíjen, těžko přitom najdeme druhého takového politika, který by pro československý národ udělal tolik, co on. Za svého života se dočkal mnohých projevů uznání a podpory, většinou od obyčejných lidí, stejně tak často ale projevů neuznání, útoků, zášti a pronásledování. Po krátkém oslnivém úspěchu roku 1968, plném nadějných vyhlídek, strávil velkou část života v izolaci, ve vyhnanství ve vlastní zemi, jako nepohodlná osoba, než se mohl po revoluci a pádu režimu navrátit zpátky do politiky.

Přes všechny snahy různých lidí a režimů jej diskreditovat, odstranit, zničit, zlomit, vyhnat, či vymazat z dějin, Dubček všechny tyto nepřízně přestál, zůstal věrný svým ideálům a hodnotám a zůstal v paměti lidí, zejména těch, kteří jej osobně poznali a zažili éru roku 1968. Pojďme si nyní připomenout dvě nejvýznamnější období československé historie a zároveň Dubčekova života.

Pražské jaro, 1968

Pražské jaro byla jen krátká doba v porovnání s jinými dějinnými etapami našich dějin, přesto však jedna z nejdůležitějších. A také nejoptimističtějších - jako jedna z mála byla dobou, na níž mohou Češi a Slováci vzpomínat s hrdostí jako na dobu úspěšnou a kladnou.

Hrozné časy stalinské diktatury a Stalin sám byli na počátku roku osmašedesátého již dávno pryč, staré struktury a přežitky z těch temných let však stále ještě byly u moci. Ve světle reforem započatých mladými, odvážnými a pokrokovými komunisty se režim Antonína Novotného jevil jako něco zcela přežilého a neodpovídajícího době. Dubček byl jedním z čelních představitelů těchto reforem. V Čechách se stávali stále populárnější Smrkovský, Císař, Kriegel a další, kteří spolu s Dubčekem po jeho zvolení prvním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany, tedy fakticky po prezidentovi nejvyšší politickou osobou ve státě, představovali "muže Pražského jara". Ve své době měli opravdu velkou podporu občanů obou národů. Politika se po dlouhých časech stala opět věcí veřejnou a politici po dlouhé době oblíbenými.

Akční reformy iniciované z Ústředního výboru vytvořily prostor pro demokratické změny a celkové uvolnění, které národ již tolik potřeboval. Rozmohla se umělecká tvorba, svoboda slova, publicistika, včetně kritiky, otevřely se hranice. Sevření totalitního režimu bylo uvolněno a železná opona prolomena. Zatímco stát zůstával socialistický, součástí Sovětského bloku a s vedoucí úlohou komunistické strany, zároveň se demokratizoval, přibližoval Západu, sbližoval se s kapitalistickou společností a kulturou. Dubček v tomto čase opatrně hovořil o "socialismu s lidskou tváří", později hovořil o "třetí cestě". Československo se jevilo jako nadějný příklad možnosti koexistence socialismu a západní demokracie, jako most mezi Východem a Západem, který měl převzít to nejlepší z obou systémů. Na krátký čas se Dubček a vývoj v Československu dostali do popředí světových událostí. Lidé z celého světa fandili započatým reformám.

Nebyla to samozřejmě jen Dubčekova zásluha, Jaro 1968 bylo především celonárodním hnutím, zapojila se do něj prakticky celá inteligence, herci, umělci a mnoho osobností. Mělo ale i své mocné nepřátele, jimiž byl prezident Novotný a konzervativní stalinisté, kteří procesu reforem všemožně bránili. Nesporná zásluha Dubčeka a jeho blízkých byla ta, že se jim podařilo odolat protireformním snahám, odstavit od moci Antonína Novotného a jeho lidi a podržet ochrannou ruku nad demokratizačními procesy. S nástupem Dubčeka byl také zahájen skutečný boj s korupcí ve straně, která za Novotného přímo bujela. Byla zahájena šetření a odhaleny zločiny vysoce postavených osob ve správě a armádě, z nichž nejvyšší byl generál Šejna, který před hrozícím zatčením za zpronevěru, podvody a krádeže majeteku v socialistickém vlastnictví uprchl do USA.

Provalené aféry a šokující odhalení podvodů jen posílily touhy národa po změnách a po novém vedení. Bohužel, než mohlo být zvoleno nové vedení ÚV Komunistické strany, kde by reformisté získali většinu, pokud ne všechna křesla, tak zasáhla sovětská armáda a přerušila všechny nadějně započaté procesy. Země se násilným zásahem navrátila zpět do područí sovětských stalinistů a nastala doba normalizace.

Dubčeka jakožto ikonu Pražského jara a nejoblíbenějšího politika si Brežněv a sovětské vedení netroufli odstranit, a tak s ním začali vyjednávat a pod tlakem a hrozbami jej donutili souhlasit s kapitulací reformního křídla komunistické strany a postupným ukončením akčního programu. Postupně byli Dubčekovi lidé vyloučeni z politiky, než byl i on samotný odvolán z funkce, načež začalo Husákovo normalizační období, nakonec trvající dvacet let.

Sovětská invaze byla pro Dubčeka (a samozřejmě pro většinu lidí) dramatickou a zdrcující událostí. Od roku 1947, kdy vstoupil do strany, po celé Pražské jaro až do chvíle, kdy byl vyloučen z KSS, byl věrným komunistou. Zrada SSSR jej těžce zasáhla. Čím se provinil? Proč přijely sovětské tanky a svými nemilosrdnými pásy rozdrtily jeho ideu socialismu pro lidi? Tuto otázku si mnohokrát bezvýsledně pokládal.

Léta sedmdesátá a osmdesátá nebyla pro Dubčeka nijak veselá. Z politiky byl nadobro vyloučen a tak se vrátil ke své původní profesi - strojírenství. Ze světoznámého politika se stal obyčejným mechanikem. Navíc jej všude sledovala policie. Jeho dům byl hlídán a stejně tak všichni, kdo se s ním stýkali. Byla to doba odloučení a nekonečného čekání na změnu poměrů k lepšímu.

Sametová revoluce

Ty nakonec přišly ke konci osmdesátých let. Po dlouhé odmlce se k Dubčekovi opět začala vracet pozornost. Vývoj revolučních událostí v SSSR Gorbačovovy éry a v Polsku a Maďarsku připomínaly světu události československého Pražského jara. Dubčekovi bylo opět dovoleno se stýkat s lidmi, cestovat, vystupovat na veřejnosti. Pak nastal přelomový listopad 1989 a Sametová revoluce. Otevřely se dveře oponentům režimu a Dubček mohl být konečně rehabilitován.

Někteří z "osmašedesátníků", kteří dosud vydrželi, se opět vrátili na scénu. Navíc se ukázalo, že svět na Alexandra Dubčeka nezapomněl. Naopak, čas mu dal za pravdu, byl vnímán jako hrdina československé revoluce a jako záruka demokratického vývoje. Jeho významné postavení a důvěra světových politiků dávala významný kredit i novému Československému státu a jeho vedení. Očekávalo se, že Dubček nastoupí zpět do čela a bude pokračovat v reformní politice. Všude na zahraničních cestách a návštěvách jej v tom podporovali. Osobnosti jako prezident Mitterand, Margaret Thatcherová, Jan Pavel II., Willy Brandt mu fandili v jeho návratu. Dubček byl od ukončení svého domácího vězení opět na nohou a ve svých téměř sedmdesáti letech překypoval aktivitou, jednak na domácí politické scéně, jednak  na neustálých zahraničních cestách. Realita polistopadového Československa se ale nevyvíjela tak slibně, jak se zprvu zdálo. Již po krátké době se ukázalo, že vše bude jinak. Jednu éru plnou zklamání vystřídala druhá, neméně tíživá...

Totalitní režim byl opuštěn, Husák a Jakeš odstoupili, KSČ ztratila privilegium, moc byla předána Občanskému fóru spolupracujícímu s dosud komunistickým Národním shromážděním. Ankety jednoznačně potvrzovaly prvenství A. Dubčeka v popularitě na Slovensku i v Čechách. Přesto jej staré i nové garnitury obešly a rozdělily si moc samy mezi sebou. Do popředí se drala nová, sebevědomá skupina liberálně a pravicově smýšlejících lidí kolem Občanského fóra, Havla a Klause. Premiérem byl jmenován M. Čalfa a prezidentem se k všeobecnému překvapení namísto světoznámého státníka nechal zvolit nezkušený V. Havel. Dubčekovi bylo nabídnuto místo předsedy Federálního shromáždění, poměrně nevýznamná funkce.

Dubček ze své vrozené skromnosti se této funkce ujal a svědomitě ji plnil. Využíval jí mimo jiné k četným návštěvám v zahraničí a setkávání s významnými evropskými osobnostmi. Během tohoto období napomohl významně zlepšit pověst Československa ve světě, zejména díky své vlastní známosti a mezinárodnímu kreditu, kterému se těšil. Ačkoliv neměl mnoho pravomocí, pomohl ujednat některé smlouvy, spolupráci s mezinárodními organizacemi a navázat přátelské vztahy s evropskými institucemi. Na domácí půdě zastával zájmy Čechů i Slováků a zejména se vší silou snažil o zachování společného státu a přátelských vztahů mezi oběma národy. Co se týče politického programu, po rozchodu s komunismem se přiklonil k sociálně-demokratické ideologii moderního evropského typu, o níž věřil, že je nejlepší náhradou za opuštěný sovětský socialismus a do budoucna pro Československo nejperspektivnější, a jíž zůstal celý život věrný.

Brzy bylo jasné, že noví ambiciózní politici Dubčeka v politice nechtějí. Havel se opět nechal jako jediný kandidát zvolit prezidentem. Dubček byl stále jedna z nejpopulárnějších osobností, podobně Čestmír Císař - druhý z mužů Pražského jara, zůstávali však v pozadí Havla a nastupujících dravých politiků - Klause a Mečiara - kteří jim nemohli přijít na jméno a nehodlali je připustit za žádnou cenu k moci. Ze strany české pravice a z médií se množily nevybíravé útoky a osočování A. Dubčeka, Císaře a bývalých reformních komunistů, které postupem času přerostly až v cílenou očerňovací kampaň. Dubček opět prožíval chmurné chvíle, kdy se na něj snášela falešná obvinění, která jej měla znevážit v očích veřejnosti.

Je nepochopitelné, že osobnost, které si v zahraničí tak vážili prezidenti, papež a nejvýznamnější politici, člověka, který byl oceněn tolika vyznamenáními a čestnými doktoráty, který proslavil svou zemi ve světě jako nikdo jiný, tak na domácí půdě si jej vlastní politická reprezentace vůbec necenila. Ba záměrně jej ignorovala, zavrhovala a snažila se jej očernit a vyšachovat z politiky. Mnozí zahraniční státníci a novináři se nad tím podivovali, nemohli s tím však nic dělat, než se za Dubčeka stavět, a navzdory našim vlastním politikům připomínat jeho zásluhy a vyjadřovat mu podporu.

Po odvolání z funkce předsedy FS se stal na nějakou dobu osamoceným. Přestože měl stále vysokou popularitu, politickou scénu mezitím ovládli jiní, v Čechách ODS a ODA, na Slovensku HzDS, s nimiž nemohl z ideologických důvodů sympatizovat, a mnozí jej opustili. Nakonec se přiklonil k malé slovenské sociálně-demokratické straně, jíž se stal předsedou, a za níž kandidoval. Ve volbách však neuspěla. Dubček byl zvolen poslancem, avšak bez účasti na vládě. Navíc se mu zhoršovalo zdraví - také už měl po sedmdesátce - i když na něj vůbec nedbal a i ve vysokém věku neúnavně naplňoval nabitý program každodenních volebních vystoupení a mítinků a po volbách poslanecké práce.

K jeho zármutku se Česko i Slovensko stále více oddalovalo od demokratického socialismu k dravému kapitalismu a nacionalismu. Zejména jej skličovaly úvahy o osamostatnění a rozdělení obou národů do dvou států - to bylo proti všemu, o co se od 60. let snažil, a za co bojoval. Na druhou stranu můžeme dnes spekulovat, že kdyby se byl dožil rozdělení Československa, ačkoliv by to pro něj byla zřejmě nepříjemná rána, byl by zřejmě favoritem pro úřad nového slovenského prezidenta. Těžko by se proti němu našla výraznější osobnost, která by mu ve volbách mohla konkurovat.

Bohužel do jeho dlouhého a aktivního života zasáhla nehoda. Nešťastná a možná ne náhodná nehoda, za zvláštních a podezřelých okolností, jej dostala s vážným poraněním do nemocnice, kde po několika měsících bezvýsledné léčby zemřel.

Následný vývoj známe: Československo bylo velmi rychle a bez souhlasu občanů rozděleno a slovenským prezidentem se stal nepříliš známý Michal Kováč, premiérem SR Mečiar, v ČR Klaus. Jedna epocha právě skončila. Dubčekovy zásluhy by však neměly být zapomenuty a s nimi zejména jeho podíl na úspěšném období reforem komunismu - "socialismus s lidskou tváří" a Pražské jaro 1968 - a účast na Sametové revoluci 1989 a polistopadovém politickém vývoji Československa.

 

 

 

Autor: Ladislav Zelinka | pondělí 27.10.2014 19:27 | karma článku: 12.78 | přečteno: 1421x

Další články blogera

Ladislav Zelinka

Žijme přirozeným způsobem a važme si obyčejných věcí

Často si svým jednáním, chováním a myšlením přiděláváme zbytečné problémy a život, který může být sám o sobě jednoduchý a příjemný, si všemožnými způsoby komplikujeme.

2.2.2017 v 16:30 | Karma článku: 15.67 | Přečteno: 593 | Diskuse

Ladislav Zelinka

Volby v USA nejsou jen Clintonová a Trump

Prezidentské volby v USA ještě pořádně nezačaly, předem je však prakticky jisté, kdo zvítězí. Už sto padesát let je to buď kandidát Demokratické strany nebo Republikánské strany.

19.2.2016 v 13:52 | Karma článku: 11.36 | Přečteno: 1115 | Diskuse

Ladislav Zelinka

Předpovědi pro budoucí období: Svět za dvacet let?

Jaký by mohl být svět za dvacet či padesát let? Předkládat předpovědi vývoje a budoucích trendů není příliš v módě, s tím jak se zabýváme spíše přítomností a aktuálními problémy.

27.11.2015 v 20:30 | Karma článku: 8.29 | Přečteno: 562 | Diskuse

Ladislav Zelinka

Technika nás nezachrání

Zamysleme se nad vývojem techniky, která se dostává do bodu, kdy nad námi začíná mít kontrolu a ukrajuje si stále větší díl z našeho světa a našich životů.

9.10.2015 v 12:36 | Karma článku: 7.16 | Přečteno: 348 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jaroslav Nedobitý

Odstřelovací puška Ruger 10/22 – malorážka na kontrolu “demonstrantů”

Izrael, Pásmo Gazy roku 2000 – ulice jsou opět plné demonstrujících. Takzvaná druhá intifáda je v plném proudu. Demonstrujících je stále víc a víc, hrozí násilnosti.

22.9.2017 v 15:38 | Karma článku: 9.21 | Přečteno: 281 | Diskuse

Milan Šupa

Neštěstí zvané rozum!

V nadřazení rozumu nad cit tkví ve skutečnosti všechno zlo, napáchané na této zemi! Je to také cesta ke zničení celé naší civilizace.

22.9.2017 v 15:15 | Karma článku: 3.24 | Přečteno: 89 | Diskuse

David Gruber

Má člověk v rukách mobil, nebo mobil ve svých pařátech člověka?

Kdo koho ovládá? Kdo komu poroučí? Vliv moderní komunikační techniky, internetu, mobilů na zblbnutí a snižování vzdělanosti lidí, na jejich stále větší roztěkaný neklid, se jeví čím dál zřetelněji.

22.9.2017 v 13:53 | Karma článku: 11.45 | Přečteno: 278 | Diskuse

Libuse Palkova

Jaderná elekrárna

Vyhlašuji soutěž o nejvhodnější nápis na bránu Temelínské jaderné elektrárny. Podmínkou je, aby se jednalo o titul nějaké knihy, povídky či básnické sbírky.

22.9.2017 v 13:05 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 353 | Diskuse

Pavel Hruban

Prorok dnešní doby

Anglický novinář a spisovatel Gilbert Keith Chesterton je znám svým jasným úsudkem a schopností přesně a vtipně popsat to, co viděl, třebaže to mnozí ještě neviděli nebo vidět nechtěli. Dnes nám jeho myšlenky nastavují zrcadlo.

22.9.2017 v 11:50 | Karma článku: 14.02 | Přečteno: 360 | Diskuse
Počet článků 26 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1001

Politolog, publicista, spisovatel a badatel na volné noze. Absolvent VŠE v Praze, obory politologie, diplomacie.

Články o společnosti, politice, vývoji ve světě, mezinárodních vztazích; odzbrojení, bezpečnost, změny ve společnosti; aktuální témata i ohlédnutí se za důležitými okamžiky historie české i světové.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.