Michail Gorbačov, jeho zahraniční politika a světový mír

1. Michail Gorbačov se ujal funkce generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu 11. března 1985. Stal se tím de facto hlavním představitelem celého sovětského bloku, ačkoliv oficiálně byl jeho nejvyšším představitelem předseda prezídia Nejvyššího sovětu. Od července 1985 do října 1988 jím byl zkušený diplomat Andrej Gromyko, než jeho úřad a jeho pravomoci převzal sám Gorbačov. Gorbačov tak spojoval funkce generálního tajemníka a předsedy Nejvyššího sovětu, v posledních letech pak prezidenta Sovětského svazu. Hlavou vlády SSSR po většinu doby Gorbačovova úřadu byl Nikolaj Ryžkov, ministrem zahraničí byl přibližně v té samé době Eduard Ševardnadze.

Zahraniční politika a zásadní politická a výkonná rozhodnutí v SSSR vznikaly ve stranickém aparátu, v ústředí Komunistické strany, v tzv. Politbyru, a prováděny byly státním aparátem, tedy Ministerstvem zahraničních věcí. Ministr zahraničních věcí  Ševardnadze byl zároveň členem Politbyra, a tak většina sovětské zahraniční politiky pocházela od ústředního stranického výboru, generálního tajemníka a jeho poradců. Gorbačov se navíc ukázal jako velice rozhodný, aktivní a většinu agendy ministra zahraničí vzal sám na sebe. Gorbačov od počátku považoval zahraniční politiku za klíčovou oblast svého programu a jednoznačně ji spojil se svou osobou a s programem perestrojky a nového myšlení. Změnu v politické orientaci jasně vyznačil nahrazením dlouholetého ministra zahraničí Gromyka svým názorově sblíženým a reformně naladěným soudruhem Ševardnadzem, krátce po svém zvolení generálním tajemníkem.

Již záhy, takřka okamžitě, po nástupu nového, mladého a perspektivního tajemníka se zřetelně začala projevovat změna v zahraniční politice a odklon od dřívější politické tradice. Gorbačov byl reformátor, demokrat a člověk nového, humanistického myšlení. Okamžitě zacílil politiku a svou pozornost na řešení naléhavých problémů, které tehdy Sovětský svaz sužovaly, počínaje kritickou ekonomickou situací, konče napjatými zahraničními vztahy s USA. Gorbačov zdědil totalitní stát stranické diktatury, stagnující neefektivní hospodářství, přebujelý vojensko-průmyslový komplex a svět na pokraji jaderného zničení. Svou novou politikou usiloval o vyřešení všech těchto problémů, přičemž největší závažnost přisuzoval jaderné hrozbě. Také reformy na domácí půdě byly dalekosáhlé a i zahraniční politika sloužila Gorbačovovi tomu, aby mu v domácí politice poskytla podporu. Jeho aktivity ve světové politice mu pomohly získat určitý významný kredit, který potřeboval.

2.

Charakteristické pro Gorbačova jsou jeho hojné zahraniční cesty, jež podnikl během své vlády v čele Sovětského svazu, a jeho setkání s představiteli zahraničních států. První cesty podnikl již dříve - první v roce 1972 do Belgie, v r. 1975 do Německé spolkové republiky, v r. 1983 do Kanady, kde se setkal s premiérem P. Trudeauem, v r. 1984 do Velké Británie, kde se sešel s tehdejší premiérkou M. Thatcherovou. Tehdy se o něm vyjádřila, že se jí M. Gorbačov líbí a že "spolu mohou dělat business." Později, na jaře 1988, Thatcherová přijela na návštěvu do Moskvy.

Dalším charakteristickým rysem Gorbačova bylo, že byl jako první ze sovětských tajemníků oblíbený na Západě. V pozdějších letech, zejména 1989-90, se kolem něj dokonce utvořil určitý kult osobnosti, bylo to doba, kdy vskutku, zejména v západním světě, panovala určitá "gorbačo-mánie". I k tomu přispěla šikovná zahraniční politika a veřejná diplomacie v podání dua Gorbačov-Ševardnadze.

Nesporné je, že si Gorbačov výjimečně dobře rozuměl se západními vládci, hlavami států a prezidenty. Přes značné ideologické rozdíly a zátěž z minulosti dokázal Gorbačov najít společnou řeč s americkými prezidenty, nejdříve s R. Reaganem a poté s G. Bushem st., stejně tak měl vřelý vztah se zmiňovanými Thatcherovou a Trudeauem, nebo také s francouzským prezidentem Mitterrandem. Jako doklad dobrých vztahů mezi Moskvou a Washingtonem několikrát došlo k vzájemné náštěvě - Gorbačova v USA a Reagana a později Bushe v Moskvě. Významná jsou Gorbačovova setkání s kancléřem Kohlem, na nichž bylo dojednáváno sjednocení Německa.

Setkal se mimo jiné i s papežem Janem Pavlem II, před summitem na Maltě v roce 1989, a nalezl s ním řeč i co se týče otázky náboženství. Přiznal přitom, že "... Sovětský svaz učinil chybu, když dlouhodobě zavrhoval náboženství." Stal se tak prvním sovětským vůdcem, který se setkal s hlavou katolické církve a učinil takové prohlášení. Zajímavé je, že v tomto světle si na druhou stranu často nerozuměl s komunistickými vládci, viz např. téměř nepřátelský vztah s východoněmeckým státníkem Erichem Honeckerem.

Podle svých vlastních slov podnikl Gorbačov za prvních dva a půl roku svého úřadu 150 setkání se zahraničními představiteli a rozhovorů. Do konce roku 1988 to bylo již 200 setkání. Během posledních tří měsíců svého úřadování ve funkci Prezidenta SSSR, od srpnového puče do zániku svazu, měl na 90 setkání s nejvýznamnějšími lidmi světa, králi, premiéry a dalšími zahraničními osobnostmi. To je další rys Gorbačova, totiž, že byl značně mediálně zdatný, rád vystupoval v televizi, nebo poskytoval rozhovory a byl výtečný diplomat. Jako první ze sovětských tajemníků byl přístupný západním médiím a neobyčejně otevřený. Hned v srpnu 1985 například podal rozhovor americkému časopisu Time. K jeho prezentaci ve světě taktéž dobře posloužila jeho kniha Přestavba a Nové myšlení, která vyšla v roce 1987, a to i v angličtině ve Spojených státech a v dalších jazycích a shrnovala jeho nové myšlení, perestrojku a celkově jeho politický program včetně zahraniční politiky.

Historická, ač opomíjená, je Gorbačovova cesta do Indie v listopadu 1986 a vůbec navázání vztahů s touto zemí. S tehdejším předsedou vlády Indické republiky Rádžívem Gándhím našel porozumění a 27. listopadu 1986 s Indií podepsal společné prohlášení, Dilískou deklaraci za svět bez násilí a bez jaderných zbraní. "... Dilíská deklarace za svět bez násilí a bez jaderných zbraní spojila Marxe a Mahátmu (Gandhího) na jedné platformě zcela poprvé. Nové politické myšlení a vize Gorbačova a Gándhího (Rádžíva) to umožnilo jedinečným způsobem." Gorbačov promluvil v indickém Parlamentu a hovořil kromě jaderných zbraní také o roli OSN a její reformě. Předložil řadu návrhů odvážných projektů, např. program "hvězdného míru", vybudování mezinárodního střediska pro kosmický výzkum, které Gorbačov navrhuje, aby bylo v Indii, demilitarizaci pásma Indického oceánu v rámci deklarace OSN o Indickém oceánu jako "pásmu míru", mnohostranná mezinárodní jednání o bezpečnosti Perského zálivu, průlivů a dalších klíčových území.

Jeho zahraniční politika a diplomacie zlepšila i vztahy s Čínou, Japonskem a zeměmi Afriky. Gorbačov se setkal s M. Kaddáfím, R. Mugabem a zasazoval se politicky o ukončení rasistického režimu apartheidu v Jihoafrické republice. V otázce izraelsko-palestinských vztahů se SSSR tradičně stavěl na stranu arabského lidu a lidu Palestiny a ani Gorbačov nepřistoupil na obnovení diplomatických vztahů s Izraelem až do října 1991, těsně před kolapsem SSSR.

Podobně demokraticky a reformně naladěný jako Gorbačov byl i jeho nejbližší spolupracovník na poli diplomacie a zahraniční politiky Ševardnadze, který byl zodpovědný za řadu vrcholných rozhodnutí v tomto oboru během éry svého působení v něm. Podílel se na politice détente a v oblasti sovětských satelitů ve střední a východní Evropě a podporoval mírovou demokratickou transformaci komunistických režimů v nich. Názorové rozdíly mezi ním a generálním tajemníkem se objevily až na konci roku 1990, kdy odstoupil.

3.

Svým přístupem k Západu se Gorbačov lišil od svých předchůdců. Již od svých prvních let se snažil najít cestu k dialogu mezi USA a SSSR a také se západní Evropou a snížit mezi nimi napětí. Ve své knize Přestavba a Nové myšlení hovořío potřebě překonání rozdílů, které jsou mezi ideologiemi a společenskými systémy. Obě velmoci se tak mají ze soupeřů stát partnery při budování nového světa. Podobně v projevu před Valným shromážděním OSN v roce 1988 zopakoval, že je třeba na první místo dávat univerzální lidské hodnoty namísto dílčích zájmů. Rozdíly se namísto důvodu k odcizení mají stát faktorem vzájemného obohacení. Svět, západní i východní blok dohromady, společně s Evropou a ostatními zeměmi a zeměmi třetího světa, mají směřovat k novému světovému řádu založenému na mezinárodní bezpečnosti a spolupráci. Podle Gorbačova je třeba nalézt "rovnováhu zájmů uvnitř mezinárodního rámce", bez užívání síly a hrozby války v mezistátních vztazích. Tato řeč na půdě OSN byl pro Gorbačova jedním z jeho vrcholných projevů.

Pro nóvum v sovětské zahraniční politice hovoří například nový přístup států Varšavské smlouvy ve vztahu k NATO. V květnu 1987 zástupci států Varšavské smlouvy schválili dokument, který ustanovuje účel paktu jako čistě obranného charakteru, a kde se zavazují, že sami nezačnou válku ani jako první nepoužijí jaderné zbraně. Nebudou si také nárokovat žádné cizí území, ani považovat žádný jiný stát za svého nepřítele. Bylo prý také členským státům NATO navrhnuto společné setkání obou aliancí, které však nebylo naplněno.

Je to do té doby zcela nový přístup, který v Bílém domě (USA) vyvolával podezření, neboť na něco takového nebyli američtí realisticky uvažující poradci zvyklí. Bylo to také nečekané. Tajemník Sovětského svazu, obávané, totalitní a nejmilitarističtější velmoci světa, se tak na několik let stal světovým propagátorem míru, spolupráce a hlavním iniciátorem změn, včetně vojenského odzbrojování. Je to výjimečná kapitola lidských dějin a osoba Gorbačova v ní hraje ústřední roli. Pro výjimečnost tohoto období hovoří to, že pád Sovětského bloku a změny, které Gorbačov přinesl, prakticky nikdo nepředpovídal ani nečekal.

4.

Gorbačovovou hlavní snahou ve vztahu k Západu a USA a jeho ústřední mírovou iniciativou bylo jaderné odzbrojení. Je to jednoznačně patrné ze všech jeho projevů při takřka všech příležitostech, které od nástupu do své funkce měl.

Jaderná otázka byla kriticky aktuální v Gorbačovových prvních letech, zejména po havárii v Černobylu, která se stala druhý rok jeho předsednictví, 26. dubna 1986. Naléhavě ji vnímala široká světová veřejnost i politická reprezentace. 7. srpna 1986 například bylo Gorbačovovi předáno poselství zástupců šesti států vyjadřující nutnost řešení jaderné hrozby ve světě, na něž pozitivně odpověděl, a v odpovědi k němuž píše: "Plně souhlasíme s přesvědčením vyjádřeným ve vašem prohlášení, že odpovědnost za obranu naší planety nesou všechny národy, které na ní žijí. Úkol, jak zachovat lidskou civilizaci, jak zabránit tomu, aby shořela v plamenech jaderné katastrofy, je skutečně společnou záležitostí všech států, všech národů. Kdyby totiž začala jaderná válka, týkala by se všech a každého." Hrozbami přitom jsou nejen jaderné zkoušky, zvyšování počtu jaderných hlavic a nesmyslné soupeření ve výzbroji, ale také umisťování zbraní do vesmíru a tedy tím i přenášení válečného soupeření do kosmu. Gorbačov se velice obával americké iniciativy ve vyzbrojování vesmíru, zejména iniciativy "strategické obrany", SDI, chápané jako zřejmý útok na bezpečnost Sovětského svazu. Gorbačov se rozhodně odmítal účastnit vyzbrojování vesmíru a soupeření v kosmu, naopak vyzýval k zastavení amerického snažení v tomto směru. V odpovědi představitelům šesti zmíněných států píše: "... máme společný přístup k hodnocení těch vážných následků, jimiž by hrozila přeměna kosmického prostoru v novou oblast horečného zbrojení. Stejně tak jako vy jsme přesvědčeni o tom, že vesmír musí být využíván pouze k mírovým účelům, v zájmu všeho lidstva."

Již 6. srpna 1985 Gorbačov nařídil a vyhlásil jednostranné moratorium na jaderné zkoušky - tedy aniž by druhá strana, USA, učinila podobný krok, ještě předtím, 8. dubna oznámil zastavení dodávek jaderných raket středního doletu do Evropy, jako vstřícné jednostranné gesto. Moratorium vyhlášené na jeden rok bylo nakonec prodlouženo na více než dva roky a bylo dodrženo, opět aniž by Spojené státy cokoliv výměnou udělaly. Později bylo vyhlášeno druhé moratorium od listopadu 1989 do října 1990, než přešlo v trvalé moratorium zákazu jaderných testů. V září 1985 Gorbačov prohlásil, že navrhuje snížení jaderných hlavic USA a SSSR o polovinu, v lednu 1986 dokonce oznámil svůj návrh na eliminaci všech raket středního doletu a plán na zrušení všech jaderných zbraní do roku 2000. Mimo to započal proces stahování sovětských vojáků z Afghánistánu, k čemuž byl vyzýván USA, a z Mongolska. V roce 1988 potvrdil plán na zredukování armády o půl milionu vojáků, stažení šesti tankových divizí z NDR, Československa a Maďarska a jejich likvidaci, stažení 50 000 mužů, 10 000 tanků, 8 500 dělostřeleckých systémů a 800 stíhačů do dvou let. V tomto ohledu byla politika Gorbačova podpořena konkrétní kroky a činy, jimiž si postupně získal respekt a důvěru na druhém břehu Atlantiku.

Gorbačovova veřejná politika směřovala zejména směrem k Washingtonu. V listopadu 1985 se poprvé setkal s americkým prezidentem R. Reaganem v Ženevě ve Švýcarsku. Toto jednání se stalo prvním z řady dalších. Tajemník Sovětského svazu a americký prezident zde diskutovali otázky vzájemných vztahů, obchodu, mezinárodní situace a otázku jaderných zbraní. Gorbačov jej hodnotí jako historické. Přestože byl Reagan značně konzervativní a opatrný a Gorbačov považoval jednání s ním za obtížné, shodli se na základních otázkách a nutnosti řešení naléhavých problémů. Později se sešli znova, v říjnu 1986 v Reykjavíku, kde jejich hlavním tématem byly jaderné zbraně. Zde Gorbačov překvapil americkou delegaci velkorysou nabídkou masivního odzbrojení. Podmiňoval ji však zastavením projektu SDI, na což Reagan odmítal přistoupit. I tak však summit přinesl velké výsledky. Jedním byla dohoda o odstranění raket středního doletu z Evropy a snížení jejich počtu. Druhým byla vzájemná shoda v otázce eliminace jaderných zbraní. Oba zástupci velmocí se shodli na postupném odstranění všech jaderných zbraní. Všechny strategické útočné jaderné zbraně měly být během pěti let sníženy na polovinu, původní Gorbačovův termín odstranění všech jaderných zbraní, rok 2000, byl dokonce posunut na rok 1996! Naplnění dohod však selhávalo na otázce amerického vyzbrojování vesmíru.

Smlouva o zákazu jaderných raket středního doletu však přeci byla podepsána v prosinci 1987 na summitu ve Washingtonu, díky ústupku Moskvy ohledně projektu SDI na americké straně, který byl z podmínek nakonec vyjmut. Byl to velký úspěch a podle některých začátek konce studené války. Cca 3-5% jaderných hlavic tak bylo zlikvidováno, zároveň to byl precedens, který dával velkou naději do budoucna.

Z iniciativy Gorbačova se uskutečnilo v únoru 1987 v Moskvě mezinárodní fórum Za svět bez jaderných zbraní a za přežití lidstva, kde také generální tajemník vystoupil a připomínal minulé závazky a prohlášení, např. nabídku programu likvidace jaderných zbraní do roku 2000, vyhlášený v lednu 1986. Připomenul také Dilískou deklaraci z listopadu 1986, Ženevský a Reykjavíkský summit, utvrdil účastníky v tom, že "... Sovětský svaz neustoupí od svého cíle skoncovat s jadernými pokusy a dosáhnout snížení nahromaděných zásob jaderných zbraní a posléze jejich likvidace." Gorbačov se dotknul i faktu amerických vojenských základen ve světě a hrozby toho, že je v nich vyvíjena zakázaná činnost. Navrhuje likvidaci všech, amerických i sovětských, takových základen v cizích zemích. Připomíná stažení sovětských vojsk z Mongolska a z Afghánistánu.

O dalších dohodách již jednal za USA nový prezident, George Bush (starší). Gorbačov jej přesvědčil o nutnosti pokračování v odzbrojovacím procesu a v listopadu 1990 spolu uzavřeli dohodu o konvenčních silách v Evropě a v prosinci 1991 stvrdili první dohodu o strategických zbraních START, podepsanou v červenci, jimiž vyvrcholila dlouholetá náročná jednání. Proces tak úspěšně pokračoval a vedl k asi 30% snížení hlavic na obou stranách.

5.

Reagan jednou zavítal do Moskvy, v květnu 1988, a v prosinci téhož roku Gorbačov přijel do USA na konferenci ve Washingtonu, kde se poprvé setkal s novým prezidentem. Další jednání probíhala s ním a ukázala se stejně konstruktivní jako s prezidentem předchozím, ačkoliv i Bush byl velice opatrný a zpočátku nedůvěřivý. Rozhodujícími se stala zejména vzájemná setkání v následujícím roce, 1989. Bush dlouho váhal nad společným summitem s Gorbačovem, nakonec však byl k němu přesvědčem a souhlasil. Přesvědčily ho k tomu i jednoznačně vstřícné kroky Sovětského svazu vůči zemím Východní a Střední Evropy, Baltským zemí, Afghánistánu a dalším, a také nevídaná vnitřní liberalizace a demokratizace uvnitř samotného SSSR. V létě 1989 se dohodli na osobním neformálním setkání na Maltě, známém jako Maltský summit, přestože se o summit nejednalo. Toto setkání nepřineslo žádné dokumenty, dohody, ani konkrétní agendu, jeho význam však byl dalekosáhlý a je považován za moment ukončení studené války ve světě.

Condoleezza Riceová, v té době členka Národní bezpečnostní rady USA, a doprovod prezidenta na tomto setkání, považuje Maltský summit za "zlomový bod". Vzpomíná, že se konal za neobyčejně silné bouřky na palubě sovětské lodi Maxim Gorky, kde po dva dny mezi 2.-3. prosincem 1989 v soukromí jednali představitelé dvou velmocí, sami,  pouze s několika svými poradci. Říká: "Největším úspěchem Maltského summitu bylo, myslím, ustanovení pracovního vztahu mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, zaprvé a hlavně na úrovni hlav států, ale také ministrů zahraničí a lidí pod nimi." Jednalo se o vrcholové setkání, bez účasti novinářů a ceremonií. O čem se jednalo na tomto utajeném setkání, bylo prozrazeno na tiskové konferenci konané po jeho skončení, kdy se novináři mohli dozvědět, že se dva představitelé světových velmocí prakticky dohodli na ukončení studené války. Gorbačov novinářům odpověděl, že "... ujistil Prezidenta Spojených států, že Sovětský svaz nikdy nezačne horkou válku proti Spojeným státům americkým... Oba jsme se shodli, že svět opouští jednu epochu studené války a vstupuje do jiné epochy... Jsme teprve na začátku naší cesty, dlouhé cesty k trvalé mírové době... Mnoho věcí, které byly charakteristické pro studenou válku, by mělo být zapomenuto - mocenské soupeření, závody ve zbrojení, nedůvěra, psychologický a ideologický boj, a to vše další."

S prezidentem Bushem se Gorbačov setkal ještě v roce 1990 v americkém Washingtonu a Camp Davidu, kde se jednalo o německém sjednocení, obchodní pomoci SSSR a jaderném odzbrojení. Generální tajemník se v době summitu nacházel v obtížné situaci, kdy čelil těžkým domácím podmínkám a rozpadajícímu se sovětskému bloku. Jak vyplývá z uveřejněných dokumentů, Gorbačov se zde snažil prosadit koncept jednotného evropského domu, transformaci vojenských aliancí a rozsáhlé odzbrojení. Výsledek těchto snah byl minimální, určitá dohoda o podpoře, zejména obchodní, však byla učiněna.

6.

Vztahy k Evropě a východo a západoevropským zemím, byly pro Gorbačova prioritou. S tím souvisela i otázka rozdělení Evropy na dvě části železnou oponou mezi dvěma znepřátelenými bloky. Generální tajemník se svou novou politikou distancoval od tohoto pojetí a volal po obnově jednoty Evropy, po vytvoření tzv. Evropského domu. Jeho politika vedla kromě ukončení studené války ke sjednocení Německa a osvobození východoevropských a středoevropských zemí. Gorbačov umožnil evropským státům v rámci sovětského bloku jít vlastní cestou, jak mnohokrát při různých příležitostech potvrzoval.

Gorbačovovou vizí byla velká Evropa tvořená "společenstvím suverénních demokratických států, založeným na duchovních hodnotách, pluralismu, náboženské toleranci a vzájemném porozumění", zahrnující kromě celé Evropy také Rusko a, k určitému překvapení, také Spojené státy americké. Hlavními evropskými mezinárodními organizacemi měly být Rada Evropy a KBSE - Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, resp. OBSE. "Gorbačov měl na mysli jedinou Evropu, jíž měl být SSSR součástí, respektovanou, legitimní součástí... Chtěl, aby byly součástí i Spojené státy." Riceová se domnívala, že Gorbačov musel být zklamaný, když si východoevropské státy, když jim byla dána svoboda, vybraly cestu ke kapitalismu, NATO a ES namísto socialismu a nabízeného "evropského domu".

V otázce budoucnosti Evropy hrály důležitou roli konference a summity, zejména OBSE a její Vídeňská jednání v letech 1986-1989.  V lednu 1989 tak byly v rámci OBSE obnoveny rozhovory o snížení konvenčních sil v Evropě, byla obnovena jednání mezi NATO a státy Varšavské smlouvy v lednu a březnu 1989; pak v souvislosti s probíhajícími revolucemi v Evropě na podzim 1990 se také sešel celoevropský summit KBSE, který vyprodukoval dohodu označovanou jako Pařížská charta pro novou Evropu, v níž se definitivně prohlašuje, že "éra konfrontace a rozdělení Evropy skončila". Pod chartou je podepsán i SSSR, který tím stvrzuje svobodu nově se osamostatnivších se zemí.

Gorbačov tedy celý proces transformace a začleňování východoevropských zemí do evropských struktur umožnil a podpořil. Kroky vstřícné proevropské politiky zahrnovaly již dříve dohodu mezi ES a RVHP z června 1989 a mezi ES a SSSR v prosinci téhož roku.

O osudu Německa jednal Gorbačov s kancléřem H. Kohlem. Bariéra nepřátelství mezi nimi byla prolomena v červenci 1990, kdy na Kohlově návštěvě v SSSR našli společnou řeč. Bylo to setkání velmi neformální a překvapivě přátelské. Bylo zde Kohlovi potvrzeno, že znovusjednocení Německa bude umožněno, že Německo získá úplnou suverenitu, a dokonce že mu bude umožněno vstoupit do NATO. To bylo Kohlův vrcholný okamžik a velké německé vítězství. Západní a Východní Německo se sjednotily 3. října 1990. Od tohoto momentu studená válka definitvně skončila.

7.

Gorbačovova zahraniční politika a diplomacie vedla ve svém důsledku k rozpadu SSSR, přesto byla více než úspěšná. Odzbrojovací proces, který byl její prioritou, byl započat jednáními s Reaganem a dotáhnut ke zdárnému výsledku řady dohod, uzavřenými s Bushem v posledních letech existence SSSR. Stavy jaderných zbraní se výrazně snížily. Smlouvy o snížení konvenčních sil a vojenských sil v Evropě učinily Evropu bezpečnější. Rozdělení Evropy bylo překonáno a Evropská společenství byla rozšířena o řadu nových států. Spolupráce v Evropě vzrostla. Vztahy s USA zažily neuvěřitelný obrat a z bývalých nepřátel se stali spojenci. Vztahy k zemím třetího světa se zlepšily. Vojenská podpora osvobozeneckým hnutím ve světě byla zastavena a tím i konfrontace mezi SSSR a USA ve světě. Sovětský svaz se nenásilně transformoval v demokratické Rusko. Gorbačovova vize evropského domu se nenaplnila podle jeho očekávání, jeho úlohu však po letech zastala Evropská unie. Stejně tak rozpuštění NATO a vytvoření spojené východo-západní obranné aliance nebylo dosaženo, naopak došlo k posílení Severoatlantické smlouvy, která nyní zahrnuje celou Evropu až téměř k Rusku. Možná se ona v budoucnu stane Gorbačovem zamýšlenou aliancí zahrnující Západ i Východ.

To, co bezpochyby Gorbačov dokázal, byla velice dobře přijímaná veřejná politika a diplomacie směrem k zahraničí. Potvrzuje to jeho velký úspěch v zahraniční politice, podpora mnoha státníků, vědců a význačných lidí a celková obliba u obyčejných lidí, ale také novinářů a médií. Za své zásluhy světovému míru obdržel v roce 1990 Nobelovu cenu míru, konkrétně "... za jeho vedoucí roli v mírovém procesu, který dnes charakterizuje významné části mezinárodního společenství... Tento mírový proces, ke kterému Gorbačov tak významně přispěl, otevírá nové možnosti světovému společenství řešit tíživé problémy napříč ideologickými, náboženskými, historickými a kulturními hranicemi." Mezi výše uvedenými úspěchy, ukončení studené války, zvýšení mezinárodní důvěry a dalšími, je vyjmenován jako jeden z jeho přínosů, že "... OSN začíná hrát roli, která jí byla původně určena, v mezinárodní komunitě řízené zákony." Ve své řeči při přebírání Nobelovy ceny Gorbačov uvedl: "Perestrojka... nám umožnila otevřit se světu.. Co jsme dokázali na bázi nového myšlení, umožnilo postup v mezinárodní spolupráci po nových, mírových cestách... Pro mě je evidentní, že když sovětská perestrojka uspěje, bude zde skutečná šance na vybudování nového světového řádu." Za zásluhy za ukončení studené války obdržel také v roce 1989 Zlatou medaili míru Otto Hahna.

(Pozn.: Poznámky a odkazy byly z textu z důvodu formátování odstraněny)

Literatura

ASH, T. G. Rok zázraků: Svědectví o revoluci roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze. PASEKA , 2009.

BROWN, A. The Gorbachev factor. Oxford: Oxford University Press, 1997.

EHLER, T. USA a znovusjednocení Německa. Diplomatický proces v letech 1989–1990. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006.

GORBAČOV, M. S. Přestavba a Nové myšlení. Druhá část: Nové myšlení a svět. Praha: Svoboda, 1987, s. 117-230.

GORBAČOV, M. S. Výbor z projevů a statí, sv. I-IV. Praha: Svoboda, 1988-90.

GORBACHEV, M. The road we traveled, the Chalenges we face. Moskva: IVM, 2006.

HABERMAN, C. THE MALTA SUMMIT; Gorbachev Lauds Religion on Eve of Meeting Pope. The New York Times, 1.12.1989. Online: http://www.nytimes.com/1989/12/01/world/the-malta-summit-gorbachev-lauds-religion-on-eve-of-meeting-pope.html [3.11.2013].

HELLFELD, M. von, CHASE, J. How Kohl and Gorbachev sealed the deal on German reunification. DW, 14.7.2010. Online: http://www.dw.de/how-kohl-and-gorbachev-sealed-the-deal-on-german-reunification/a-5788998 [3.11.2013].

HEUVEL, K. vanden, COHEN, S. Gorbachev on 1989. A wide-ranging Nation interview with the former Soviet president. The Nation, 16.11.2009.

HORELICK, A. L.. Soviet Foreign Policy Under Gorbachev. Santa Monica: RAND Corporation, 1986.

Interview with Dr. Condoleezza Rice. The National Security Archive, 17.12.1997. Online: http://www2.gwu.edu/~nsarchiv/coldwar/interviews/episode-24/rice1.html [3.11.2013].

Israel and the Soviet Union Resume Diplomatic Relations. IsraelEd.org, 18.10.1991. Online: http://israeled.org/israel-and-the-soviet-union-resume-diplomatic-relations/ [3.11.2013].

KENNEY, P. J. Karneval revoluce. Brno: BB art, 2005.

KOTYK, V. Michail Sergejevič Gorbačov. Praha: Eva a Milan Nevole, 1999.

KULHÁNEK, S. Analýza zahraniční politiky Svazu sovětských socialistických republik v letech 1985 - 1991. In: DRULÁK, P., DRULÁKOVÁ, R. Tvorba a analýza zahraniční politiky. Praha: Oeconomica, 2007, s. 149-166.

MOHANTY, A. Remembering Delhi Declaration on Non-violent and Non-nuclear World. Mainstream, VOL. L, No 9, February 18, 2012 .

MURRAY, D. Demokracie despotů. Praha: G plus G, 1997.

Pařížská charta pro novou Evropu. Paříž, 1990.

Soviet Nuclear Test Summary. The Nuclear Weapon Archive, 7.10.1997. Online:  http://nuclearweaponarchive.org/Russia/Sovtestsum.html [3.11.2013]. Zdroj: MIKHAILOV, V. N. USSR Nuclear Weapons Tests and Peaceful Nuclear Explosions: 1949 through 1990. The Ministry of the Russian Federation for Atomic Energy, and Ministry of Defense of the Russian Federation, 1996.

TEAGUEOVÁ, E., WISHNEVSKY, J. Rusko před branami - evropský dům podle Gorbačova. In: BOND, M. a další. Význační Evropané. Praha: Evropský literární klub, 1998, s. 363-383.

The Malta Summit; Transcript of the Bush-Gorbachev News Conference in Malta. The New York Times, 4.12.1989. Online: http://www.nytimes.com/1989/12/04/world/the-malta-summit-transcript-of-the-bush-gorbachev-news-conference-in-malta.html?src=pm [3.11.2013].

The Nobel Peace Prize 1990: Mikhail Gorbachev.

Oslo: Nobelprize.org, 15.10.1990. Online: http://www.nobelprize.org/nobel_prizes/peace/laureates/1990/press.html [3.11.2013].

The Washington/Camp David Summit 1990: From the Secret Soviet, American and German Files.

The National Security Archive, 13.6.2010. Online: http://www2.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB320/index.htm [3.11.2013].

VYKOUKAL, J. a další. Východ: Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku, 1944-1989. Praha: Libri, 2000.